70. výročí „Mnichova“ – Měli jsme se bránit?
29. září 1938 byla čtyřmi mocnými muži podepsána v Mnichově smlouva, pro kterou se zažil název Mnichovská dohoda nebo Mnichovský diktát. To mělo za následek prakticky zrušení celistvosti a obranyschopnosti mladého československého státu. Dohodu inicioval Chamberlain z tlaku Hitlera, který měl už dlouho v plánu Československo rozbít. Zajímavé je, že žádný československý zástupce nebyl přizván k samotnému aktu, o podmínkách pro ČSR rozhodli Neville Chamberlain (ministerský předseda Velké Británie), Edouard Daladier (ministerský předseda Francie), Benito Mussolini (duce Itálie) a hlavně Adolf Hitler (führer Německa). V následujících řádcích si první ujasníme historické souvislosti a potom se pokusíme o úvahu, jestli bylo rozhodnutí Mnichov přijmout, správné.
Politicko-ekonomická situace
Německo bylo po první světové válce sraženo na kolena a zmítano revolucí a versailleským systémem se dostávalo do čím dál hlubší krize. Versailleská smlouva byla nastavena v duchu vítězných mocností, hlavně Francie, která si rozhodně nebrala servítky. Jen na okraj zmíním základní pilíře Versailleské smlouvy: Ztráta německých kolonií, část německého území, německá armáda mohla mít maximálně 100 000 mužů, zrušena branná povinnost, žádné tanky, těžké dělostřelectvo, nebyly povoleny ponorky ani letectvo, reparace (tedy placení vítězům za válečné ztráty) činilo 269 miliard marek (bylo částečně sníženo Dawesovým a Yangovým plánem, což ale nemělo valného smyslu). Hlavně těmto reparacím se německá ekonomika dostávala do čím dál hlubší krize. Inflace postupně rostla, zatímco v roce 1918 byl kurz marky vůči dolaru přibližně jedna ku čtyřem, v roce 1922 bylo možné dostat za jeden dolar 400 marek a na počátku roku 1923 už 7000 marek. Vrcholu dosáhla krize v roce 1924, kdy bylo nutné tisknou bankovky v hodnotě deset miliard marek. Díky versailleskému systému a krizi, která vznikla, se dostal ke slovu Adolf Hitler. Zpočátku byl slyšet málo, ale v roce 1933 přebírá roli hlavního muže ve státě a události nenechávají na sebe dlouho čekat. Hitler začíná ihned zbrojit, čímž porušuje veškeré smlouvy, kterými Německo bylo vázáno. Francie se nezmůže ani na diplomatický odpor. Ty obrovské masy německých vojáků, tanků, letadel a děl nenechají nikoho na pochybách, že následující časy se něco stane. V Evropě začíná vládnout napětí. Ve Španělsku zuří občanská válka mezi fašisty a zbytkem obyvatel. Německo samozřejmě pošle Španělsku na pomoc leteckou legii Condor, která nelítostně bombardovala mimo jiné i civilní pozice. Francie stihla vybudovat Maginotovu linii (opevnění na východní hranici státu). I československý generální štáb se Německa vždy obával. Už na počátku dvacátých let byl prezident Masaryk varován, že válka s Německem se dá čekat. Teprve od roku 1933, kdy se Hitler dostal k moci, však začíná být situace jasnější. Bylo rozhodnuto o válečném plánu ČSR. Vzhledem k nevhodnému tvaru státu pro obranu bylo rozhodnuto, že první nápor a hlavní úder přijme pohraniční opevnění, které bude nutné vybudovat skoro po celé hranici. Začalo se tedy s modernizací armády a se zadávání obrovských zakázek. Byly vyvinuty dva typy tanků – LT 35 a LT 38. Byl proveden nábor „1000 pilotů pro republiku“, posíleny prapory útočné vozby (v dnešní terminologii obrněné transportéry). Do září roku 1938 se stihlo vybudovat přibližně 11 000 objektů opevnění. Systém československého opevnění je považován za nejdokonalejší systém opevnění na světě. Objekty byly rozmístěny podle terénu 50 – 200 metrů od sebe a lehké řopíky (těch bylo asi 10 300) byly doplňovány objekty těžkého opevnění (cca 300) nebo dělostřeleckými tvrzemi (asi jen 10). Vzhledem k finančním i personálním možnostem ČSR nebylo možné armádu připravovat na válku tak rychle, jak by bylo třeba.
Je nutno si uvědomit, že v Československu žilo přes 3 milióny Němců, tedy více než Slováků. I přesto, že jim byla uznána veškerá práva a výhody (německý jazyk na školách a úřadech), nebyli zcela spokojeni. Patrně kvůli tomu, že nebyli ve svém státě a chybělo jim národnostní sebeurčení. Byli to Němci nuceni žít v Československu. Od roku 1935 začíná sílit Henlein, který sudetské Němce burcoval k odporu a násilí. Většina byla s ním zajedno a vstupovali do jednotek Freikorpsu (polovojenské jednotky, které měly za úkol rozbít Československo). Toto byl velice závažný problém pro obranyschopnost našeho státu. Byly tady možná až tři milióny potenciálních dezertérů a záškodníků. Jednotky, pomáhají stát zničit zevnitř, se označují jako pátá kolona. Sudetští Němci byli pro Československo pátou kolonou. Tohle byl Hitlerův plán. Proč dobývat Československo vojensky, když nám ho mohou bez boje dát? Bylo mu jasné, že české bunkry by přinesly Wehrmachtu krušné chvilky. Navíc mezinárodní politická situace mu jen nahrávala. Velká Británie daleko, Francie slabá a neohrožená Maginotovou linií, Polsko přátelsky neutrální, Rakousko zanedlouho připojí a dokonce Slovensko toužící po autonomii. Vůdce tohle všechno dobře věděl, a proto se dožadoval u mocností nějakého řešení „problému“. Tlak sudetských Němců sílil. 24. dubna 1938 se Sudetoněmecká strana sjela v Karlových Varech, kde představila následujících 8 bodů:
-
Nastolení úplné rovnoprávnosti sudetoněmecké národnostní skupiny s českým národem.
-
Uznání sudetoněmecké národnostní skupiny jako právní osoby za účelem zachování tohoto rovnoprávného postavení ve státě.
-
Stanovení a uznání sudetoněmeckého územního osídlení.
-
Vytvoření sudetoněmecké samosprávy na územích osídlených sudetskými Němci ve všech oblastech veřejného života, jež se týkají zájmů a záležitostí sudetoněmecké národnostní skupiny.
-
Ustavení zákonných ochranných opatření pro ty sudetské Němce, kteří žijí mimo území souvisle osídlená sudetskými Němci.
-
Odstranění křivd spáchaných na sudetských Němcích od roku 1918 a náhradu škod, které těmito škodami vznikly.
-
Uznání a realizaci zásady, podle níž v německých oblastech měli pracovat němečtí veřejní zaměstnanci.
-
Plná svoboda přiznání se k německé národnosti a k německému světovému názoru.
Československá vláda tento program první odmítla Anglie vyslala na misi lorda Runcimana, který měl zhodnotit postavení německé menšiny v ČSR.
Československá vláda původně požadavky rezolutně odmítla, ale s SdP (Sudetendeutsche Partei – Sudetoněmecká strana) jednala až do poloviny října 1938. Sudetští Němci měli od Hitlera nařízeno být za každých okolností nespokojeni a klást vždy takové požadavky, aby byly nepřijatelné a v případě, že by je vláda chtěla přijmout, měli požadavky stupňovat. Jen tak bylo možné Československo postupně izolovat a rozbít zevnitř. Aby západní velmoci mohly pochopit sudetoněmeckou otázku a posoudit, do jaké míry je to problém a jak by bylo možné jej řešit, poslala Velká Británie na misi lorda Runcimana, který do ČSR přijel 4. srpna 1938. Problém byl v tom, že se nechal hostit u německých podnikatelů a navštěvoval německé statky. Němci žijící u nás se na návštěvu lorda pečlivě připravili a vše bylo zahráno tak, že nacisté jsou nevinní a je jim ubližováno. Člověk, který neměl možnost (otázka, do jaké míry opravdu chtěl) nahlédnout na věc z druhé stránky – tedy z pohledu Čechů, těžko posoudí situaci objektivně. Výsledek byl tedy očekávatelný. Runciman nabyl dojmu, že na Němcích je pácháno bezpráví a že nejlepším řešením bude přijetí 8 karlovarských bodů. SdP však nechtěla o jednání ani slyšet a ihned jakékoli příměří odmítla. Požadavky logicky gradovaly, až Runciman doporučil odevzdat Německu území, na kterém žije většina Němců. To byla voda na Henleinův a Hitlerův mlýn. Československá vláda toto doporučení odmítla. 22. 9. 1938 probíhá generální stávka, padá Hodžova vláda a předsedou vlády je jmenován generál Jan Syrový, jehož vzhled, nápadně podobný Janu Žižkovi, dodal národu odhodlání a sílu. Ze strany Anglie byl na Československo vyvíjen tlak, aby Německu bylo odevzdáno zmiňované území. V ČSR byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Byli povolání všichni záložníci do 40 let věku. Armáda byla v několika hodinách uvedena do bojové pohotovosti. První muži se do zbraně hlásili několik minut po vyhlášení mobilizace v rádiu. Většina mužů na mobilizaci už několik měsíců čekala, protože bylo víceméně jasné, o co Hitlerovi jde a co bude následovat. Netrvalo dlouho a situace se rázně vyřešila. 29. 9. 1938 byla svolána schůze 4 státníků – Daladiera, Chamberlaina, Mussoliniho a Hitlera. Situace byla taková, že Velká Británie a o něco méně Francie chtěly za každou cenu zachránit mír. Těžko dnes po letech posuzovat, zda byli skutečně tak naivní a mysleli si, že by Hitlerovi stačilo Československo, nebo zda jen chtěli oddálit válku. Adolf Hitler vystupoval tím způsobem, že přece by měl jako vůdce německého národa chránit Němce v Československu. Že se jim tam ubližuje a že by teda jako měl s tím něco dělat. Deladier bojoval za Československo, ale nemělo to valného významu. Chamberlain dal Hitlerovi ČSR jako z prostřeného stolu. Hitler se zaradoval, dostal to, co chtěl, bez jediného výstřelu. Mnichovský diktát znamenal odstoupení pohraničních oblastí Německu a v důsledku i jiným státům, které se na této události přiživily (Maďarsko, Polsko). Prezident Beneš a vláda generála Syrového stáli před velmi těžkým rozhodnutím, které mělo ovlivnit světový vývoj na několik desítek let. Po důsledném zvážení šancí na úspěšnou obranu byla Mnichovská zrada byla našimi představiteli přijata. Československo podle logických výpočtů a podle pravděpodobného průběhu mezinárodní situace nemělo valnou naději na výhru. Ze Sudet se stala říše a později, 15. března 1939 byl vyhlášen Protektorat Böhmen und Mähren - Protektorát Čechy a Morava.
Mezinárodní situace v případě války
Československé území představuje velice těžce bránitelné území. Rozumný válečný plán by bylo možné sestavit, za předpokladu, že Polsko a Rakousko bude přinejmenším „pozitivně neutrální“. V roce 1938 bylo připojeno Rakousko k Německé říši, čímž se na jižní hranici našeho státu vyskytl nepřítel. Podobná situace byla v Polsku – maršál Pilsudski nastolil v
Polsku totalitní vojenský režim a Poláci nám neodpustili boje o Těšínsko. Takže ti by se určitě při možné příležitosti přiživili na našem státu. Takže pokud by k bojům došlo, jediným spřáteleným státem v okolí bylo Rumunsko, které nebylo natolik silné, aby mohlo nějak pomoci. Navíc jakákoli pomoc Rumunska by patrně znamenala, že by se proti němu Německo ihned otočilo. Co se týče Francie a Anglie, ta by určitě označila jako agresora Československo, protože nepřijalo Mnichovský diktát. Je však možné, že by zde mohlo dojít k převratu a k moci by se dostali politici nepodporující politiku appeasementu – Winston Churchill a Charles de Gaulle. I kdyby se však k moci dostali v době, kdy by ČSR ještě nebyla na kolenou, určitě by jejich pomoc nestihla přijít včas. K Francii podotknu, že ta se na válku připravila způsobem, že postavila Maginotovu linii, což byl opravdu kvalitní komplex opevnění, avšak narozdíl od Československého válečného plánu se nepočítalo s nasazením záloh pro případ proražení linie, protože k tomu dojít nemělo. Linie byla podle Francouzů neprolomitelná. Jejich zbytek armády byl tedy relativně zastaralý a armáda byla nepočetná a ne příliš dobře vycvičena. Francie se izolovala a problém zbrojení Německa ji nezajímal. Ve velké Británii byla situace o něco lepší, ale s válkou se v nejbližší době opravdu nepočítalo (nebo spíše Chamberlain nepočítal), nebylo proto třeba na ni připravovat armádu a ekonomiku. Anglie měla výhodu, že byla za mořem a že měla relativně moderní letectvo, což byl pro ni rozhodující faktor.
Pomoc Sovětského svazu byla nereálná, už jen kvůli tomu, že byl daleko (nebyla s ním společná hranice a jediný možný přesun by byl přes území Rumunska) a že ve smlouvě, která byla se SSSR uzavřena, se psalo, že pomoc bude realizována pouze v případě, že pomůže Francie, a to se čekat nedalo. Když pomineme velice ochromenou bojeschopnost Rudé armády kvůli Tuchačevského politice a následně díky Stalinovým čistkám důstojnického sboru, šlo by SSSR patrně o rozšíření svého vlivu, tedy o „bratrskou pomoc“, jaké se nám dostalo v roce 1968. Takže ani tady nebylo moc o co stát. Snad jen o materiální výpomoc – hlavně letadla a tanky.
Žádný z dalších států situace v tehdejší Evropě přímo nezajímala a bylo by marné teda spekulovat o nějaké vojenském nasazení dalších států.
Vojenská situace
|
|
ČSR
|
Německo
|
|
Osoby
|
1 280 000
|
760 000 + 2 mil. záloh
|
|
Koně
|
217 000
|
1 brigáda
|
|
Motorová vozidla
|
26 000
|
3 divize
|
|
Polní děla
|
2 270
|
|
|
Protitankové kanóny
|
780
|
|
|
Tanky
|
350
|
2500
|
|
Tančíky
|
70
|
|
|
Lodě, čluny
|
55
|
|
|
Letadla
|
950
|
20 leteckých pluků
|
|
Minomety
|
1 100
|
|
|
Obrněné automobily
|
70
|
|
|
Obrněné vlaky
|
17
|
|
K německé armádě jsem nikde přesné počty nenašel.
Z těchto čísel žádná jasná převaha nevyplývá – snad kromě tankového vojska. Je třeba připočítat faktory jako odhodlání, výhoda domácího terénu, opevnění, které bylo mimořádně kvalitní a bylo alespoň zčásti vybudováno skoro po celé délce hranic. I v dělostřelectvu jsme měli navrch. Problémem ovšem bylo Luftwaffe, které by patrně československé letectvo převálcovalo. Co se týče tanků, musíme si uvědomit, že německé tanky by se jen obtížně dostávaly přes hornatý terén hranic a přes pohraniční pevnosti. Navíc doplním, že 2 typy lehkých tanků Německa byly prostřelitelné českými puškami a kulomety. Československá artilerie byla postrachem Wehrmachtu. České houfnice a moždíře byly takových ráží, o kterých se Němcům mohlo jen zdát.
Velice častou chybou, která se vžívá do povědomí společnosti, je, že válečná doktrína našeho státu se opírala pouze o opevnění a že obranná linie ČSR nebyla dokončena natolik, aby mohla nepřítele zastavit. Je sice pravda, že značná část pevností vybudována skutečně ještě nebyla, ale například na hranici s Polskem, Rakouskem i Maďarskem bylo natolik silné pásmo, aby připravilo pro útočící armády nepředstavitelné ztráty. A opravdu česká generalita nespoléhala pouze na opevnění. Byl to jen systém, který měl usnadnit obranu, protože vzhledem k tvaru státu a velikosti by se jiný systém aplikoval velice těžko. Ve skutečnosti se počítalo s aktivní pružnou obranou a s následným přechodem do protiútoku za pomoci spojenců.
Bunkry byly opravdu mimořádně kvalitní. Němečtí vojáci, kteří na nich trénovali, pak nazývali Francouzské opevnění dětskou hračkou v porovnání s českým železobetonem. Síť bunkrů byla natolik důmyslná, že se palebná pole dokonale kryla. V bunkrech byly záchody, sprchy, studny a zásoba potravin na 3 měsíce. Počítalo se s tím, že jednotlivé bunkry budou i jako ostrovy ztěžovat nepřátelům postup a manévrování po několik týdnů. A hlavní je, že bunkry nebylo možné jen tak zničit, protože i kdyby se k nim někdo dostal tak blízko, musel by dát až 6 zásahů nejsilnějším německým dělem, aby proděravěl zeď. Zdi byly někde až 3 metry tlusté. I bombám štuk by patrně nějakou dobu odolaly. Druhou stránkou ovšem je zásobování municí a použití plamenometů.
Čeští vojáci chtěli bojovat a počítali s tím, že padnou za vlast. Toužili bránit republiku jako nikdy. Morálka byla obrovská, byla zde ovšem již zmiňovaná pátá kolona, která by mohla způsobit potíže. Slabina ČSR byl lidský potenciál. Neměli jsme dostatek lidí na vedení delšího boje s takovým nepřítelem jako bylo Německo. Nadšení nemohlo bojovat bez dostatku vojáků.
Při porovnání letectva nám to vychází jasně. Piloti, kteří odešli bojovat do Francie a následně do Velké Británie říkali: „Až v Anglii jsem viděl, co to je skutečná stíhačka“. České Avie sice některými parametry převyšovaly neměcké Messerschmitty (například manévrovatelnost), ale v rychlosti a výzbroji byly hodně pozadu. Problémem by také byl německý útok, který by zlikvidoval československé stíhačky ještě na letištích. S tím se ale počítalo a byly připraveny pro tento případ makety letadel. Česká stíhačka, která by německé letouny strčila do kapsy (Avia B – 35) ovšem byla, ale ještě ne ve výzbroji.
V tankovém vojsku byla situace podobná, tanky Lt-35 byly na stejné úrovni jako německé, akorát Němci jich měli mnohonásobně více a kromě toho byl wehrmacht vyzbrojen i těžšími tanky, kterým nemohly třicetpětky konkurovat, ale i zde byl vyvinut tank Lt-38, který ve výzbroji ještě zařazen nebyl.
I v ručních zbraních měli Němci výhodu. České a Německé pušky byly přibližně stejné, ale Němci k tomu měli samopaly MP-38, i když ne mnoho. Byly spíše určeny pro speciální jednotky – výsadkáře. I zde existoval český prototyp samopalu, který ovšem nestihl být dodán k posádkám. Československé kulomety vzor 26 byly velice oblíbené a kvalitní, o čemž svědčí i licenční výroba v Anglii pod názvem BREN. Tento kulomet sehrál ve 2. sv. válce velkou roli.
Je nutné zmínit také velkou vyspělost a kvalitu československé rozvědky, pro kterou už tehdy pracoval známý agent A-54 Paul Thümmel. Československý generální štáb tedy o Fallu Grün (plán Německa pro válku s ČSR) věděl a mohl se na něho připravit.
Pravděpodobný vývoj
Je možné, že pokud by Poláci a Maďaři byli na chvíli zastaveni na pevnostech, zjistili by, že jim to za to nestojí a práci by nechali pouze na Německu. Pokud bychom zpomalili i Němce alespoň na 4 týdny, mohlo by se stát, že západní mocnosti by vycítily příležitost vrazit Německu nůž do zad a zaútočily by. Nejeví se to jako pravděpodobné, ale alespoň jako logické. Ještě zmíním, že německá generalita byla absolutně proti válce, protože si uvědomovali, že to nebude procházka růžovým sadem a Německo nebylo na ni připraveno. Pokud by se nám podařilo Němcům odolávat, mohly by se začít v zázemí vyrábět (většina zbrojovek, továren a zásob byla přesunuta až na Slovensko) nové typy tanků, letadel a zbraní, které by byly pro nacisty těžším oříškem. Němci chtěli provést výsadek v oblasti Bruntálu, ale ne na padácích, nýbrž klasicky přistát a vyložit vojáky, kteří připraví nějaké zázemí pro útok. Myslím, že s tímhle by si naše armáda poradila. Když k tomu připočteme horský terén hranic a vynikající pevnosti, bylo by možné se bránit až 8 týdnů. To je ale optimistický odhad za předpokladu, že by se situace vyvíjela ve prospěch ČSR. Ve hře je totiž ještě rebelie Slovenska, které by vycítilo možnost autonomie.
Každopádně už odmalička zastávám názor, že jsme se bránit měli. Situace sice byla jasná, ale aspoň bychom to nacistům nedali lacino. A co kdo může vědět... třeba by se stal zázrak. Co se týče ztrát, tak ty by byly přibližně stejné jako v případě Mnichova, protože tak nás čekala okupace, popravy, Heydrich, koncentrační tábory a stejně – kdo bojovat chtěl, tak odešel do zahraničí nebo do ilegality. A také zde byly ztráty. Na jatka jsme šli tak jako tak, ale politici nám měli dopřát, abychom na těch jatkách padli alespoň s puškou v ruce a s rukama na zátylku čekat na kulku. Francie, Anglie i Polsko dostali to, co chtěli... za rok šel na ně Hitler i s českými zbraněmi.)
Reference:
-
R. Ernest Dupuy a George Fielding Eliot: Kdyby došlo k válce (1938)
-
Jan Drnek: Žáby v mlíku (2007)
-
Matthew Hughes a Chris Mann: Hitlerovo Německo (2002)
-
Viktor Suvorov: Očista (2007)
[MJ]
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
