Ypres: Město, které dalo jméno hrůzné zbrani

Belgické město Ypres zná většina lidí, kteří si aspoň něco z hodin dějepisu pamatují, spíše v jeho lehce pozměněné variantě Yperit. Bis(2-chlorethyl)sulfid neboli horčičný plyn byl objeven už v roce 1860 britským chemikem Frederickem Guthriem, ale k využití jako bojového plynu došlo až v roce 1917 německou armádou v první světové válce. Jelikož se jedná o jednu z nejvýznamnějších bitev prvního celosvětového konfliktu, v následujícím článku si přiblížíme podrobnosti tohoto střetnutí.

Město Ypres se stalo významným bojištěm, o které zoufale bojovaly obě strany. První nasazení plynů v této oblasti bylo zaznamenáno v roce 1915 – tehdy se jednalo o chlor a v roce 1917 zde byl masově nasazen pověstný yperit. Haagská konvence z roku 1899 a následně její rozšíření z roku 1907 výslovně zakazovala používání chemických otravných zbraní, ale císařské Německo si s touto smlouvou příliš hlavu nelámalo. Oblast okolo Ypres byla v roce 1915 posledním místem v Belgii, které armády Trojspolku ještě nedobyly. Pro obránce to byl velmi důležitý region, protože zde leží přístavy Calais a Dunkerque, přes které proudila pomoc z Velké Británie. Pohybujeme se v době, kdy západní fronta uvízla víceméně na mrtvém bodě (jak řekl Remarque: Na západní frontě klid) a ani jedna strana se nepokoušela o závratnou rozhodující protiofenzivu. Německá a Rakouská armáda byla zaměstnána spíše děním na východní frontě, kde docházelo ke střetům s Ruskou armádou. Síly na západní frontě mohl zvrátit německý triumf v rukávu – otravný plyn. Ten sice už Němci použili v roce 1914 proti Francouzům, ale ne příliš úspěšně. Nyní německý generál Falkenhayn spřádal mnohem děsivější plány.

V březnu 1915 začali němečtí vojáci shromažďovat spousty lahví s plynem na výběžku fronty, toho si všiml britský expediční sbor a preventivně zaútočil. Němci ze strachu, že se otevřou některé nádoby naplněné yperitem, raději utekli. Britové se tedy dozvěděli o tom, že se na ně něco chystá a Němci přišli o efekt překvapení, ale i tak se rozhodli akci spustit hned, jakmile budou vhodné povětrnostní podmínky. Ty přišly 20. dubna – operace započala mohutnou dělostřeleckou přípravou a po dvou dnech intenzivního bombardování otevřeli vojáci Čtvrté armády přes čtyři tisíce lahví s chlorem. Chlór zasáhl dvě divize – francouzskou a alžírskou. Jakmile žlutozelený mrak dorazil k zákopům obránců, začali se dusit a plíce jim zavalila tekutina z rozleptaných tkání. Zasaženo bylo přibližně deset tisíc mužů, z toho třetina zemřela téměř okamžitě. Zbytek hrozivě kašlal a potácel se dezorientovaně v zákopech. Od této doby si obě armády uvědomily, že Haagská konvence je spíše než závazný zákon jen cár papíru a použití různých plynů se stalo běžnou záležitostí. V důsledku tohoto faktu se začaly rozšiřovat ochranné oděvy, zprvu improvizované roušky, později plynové masky i ochranné kombinézy.

K pokusu o další zlom patové situace došlo 12. července 1917, kdy Němci přišli s novým druhem bojového plynu – hořčičná sloučenina bez zápachu se zpuchýřujícími účinky. Tento plyn později nazvaný yperit způsoboval vnitřní krvácení, kterým hodně zasažených rychle podlehlo. Záleželo ovšem na množství vdechnutého vzduchu a navíc v roce 1917 byly už obě strany dostatečně vybaveny ochrannými pomůckami. Celkově bojové plyny nepřinesly tolik úspěchu, kolik od něj vojevůdci očekávali. Celkový počet obětí Angličanů za rok 1916 dosáhl čísla sto tisíc mužů, ale jen 1 123 vojáků zemřelo na zasažení otravným plynem. Navíc hodně vojáků se po zasažení plynem dokázalo znovu vrátit do boje.

[MJ 11. 7. 2011]