Cesta bojovníka – karate

Karate je jedno z vůbec nejpopulárnějších a nejznámějších bojových umění. Je to dáno jeho hlubokou tradicí a také silnou popularizací díky kinematografii. Jména jako Chuck Norris, Bruce Lee anebo Jean-Claude van Damme. V mnoha akčních filmech jsme mohli vidět ukázky karatistických kousků v praxi. Samozřejmě to jsou filmy a skutečné karate je mnohem složitější a komplexnější.

Historie skutečného karate sahá až do období 6. století našeho letopočtu a procházelo velmi složitým a dnes už těžko zcela přesně zjistitelným vývojem. Velký vliv na budování tohoto bojového umění měl jednak buddhismus, z jehož kořenů vychází a také pozdější vliv Číny. Vzniká mnoho škol (zejména v klášterech) a každá z nich má svůj vlastní styl. Důležité je zmínit čínské bojové umění čuan-fa, z něhož se karate nepřímo vyvinulo a samotné čuan-fa má blíže spíše k tradičnímu kung-fu.

Pokud ale hovoříme o moderním karate, máme na mysli bojové umění, které vzniklo na Okinawě a zejména mistra Gičina Funakošiho, který v podstatě založil školu Shotokan, která je jedno z nejoblíbenějších a nejrozšířenějších stylů karate. Díky Funakošimu se také karate rozšířilo do Japonska a později do celého světa. Takže Japonsko není rodištěm karate, ale je spíše mezníkem v jeho vývoji.

Karate, které původně vzniklo jako prostředek sebeobrany spojený s ovládáním mysli a dýcháním se v některých oblastech přetvořil spíše ve sportovní odvětví. Ve většině západních dodžo (prostor, kde se cvičí) se tedy uplatňuje jakási kombinace tradičních technik v souvislosti se sportovním zápasem. Důležité pro karate je také fyzička, zejména aerobní cvičení společně s rozvojem celkové fyzické síly. Na rozdíl od kulturistického nebo powerlifterského tréninku se v karate specializujeme na dynamickou, výbušnou sílu. Tedy většinu cviků nejedeme pomalu tahem, ale naopak švihem a rychle s důrazným zakončením.

Samotné karate se skládá ze dvou základních částí. Tou první, řekněme tradiční, je tzv. Kata, což je sestava naučených technik, vypadá to jako boj proti imaginárnímu protivníkovi, nezaujatým a neznalým divákům to spíše může připomínat nějaký druh tance. Druhá část, ta pro diváka atraktivnější, je volný zápas proti skutečnému protivníkovi (Kumite). Nepředstavujme si to jako box anebo ultimátní zápas v kleci na život a na smrt. Karate je velmi etický a kulturní sport, který nechce nikomu ublížit. Takže ve správném kumite zřídkakdy dochází k vážným zraněním a pokud ano, je to chybou karatisty anebo nehoda. Účelem není toho druhého do krve dobít.

Často slýcháme ve filmech anebo v hospodských řečech něco o páscích. Respektive: „A jaký máš pásek, frajere, hm?“. V žákovském (Kyu) rozhraní existuje pásků 8. Ten „nejhorší“ je bílý pás, který znamená, že jsme neposkvrnění bojem, ovšem k jeho získání je nutné vykonat ne úplně banální zkoušky. Následuje pásek žlutý, zelený, dva fialové a tři hnědé. Černý pás (Dan) označuje stupeň mistrovský.

Pokud vás zaujaly následující řádky a máte chuť si karate jen tak nezávazně vyzkoušet, vyhledejte na internetu karate klub, který je v přijatelné blízkosti vašeho bydliště. Na tréninku vás určitě rádi uvítají, a pokud si myslíte, že s karate se musí začít od dětství, tak pamatujte – na karate nikdy nejste staří. Samozřejmě záleží na vaší kondici – s obrovským pivcem a špatnou ohebností to půjde hůř, ale určitě máte dveře otevřené. Karate zlepšuje fyzickou kondici a naučí vás skutečnému boji, který vás může na ulici potkat. Kromě toho karate zlepšuje psychickou vyrovnanost a přináší radost ze cvičení.

[MJ 4. 5. 2012]