Dějiny operací jsou dějinami bolesti

Mnoho z nás už absolvovalo nějaký zákrok u doktora. Mohlo se jednat třeba jen o vyříznutí znamínka, vytrhnutí zubu anebo například větší operace jako vyoperování slepého střeva. Téměř vždy lékař pacientovi aplikoval nějaký způsob umrtvení – u menších zákroků se jednalo o lokální znecitlivění a při větších operacích o narkózu, tedy o umělé uspání. Dokážete si ale představit, jak se muselo operovat například před dvěma sty lety, když nic takového neexistovalo? V době, kdy lékaři řezali  končetiny pilkami připomínající pilky na železo a jedinou anestezií byla kvanta alkoholu?

Nemoci a úrazy zde byly odjakživa a doktoři se snažili pro své pacienty udělat maximum, ale operace zaživa je něco, na co není lidský organismus stavěný a často se tedy stávalo, že operace proběhla v pořádku, ale pacient zemřel na šok z utrpení. Bolest a muka byla natolik strašlivá, že ubožák jednoduše vypustil duši. Všechno se změnilo s objevem anestezie, jejíž objev je připisován americkému zubnímu lékaři Williamu Mortonu, který v roce 1846 vykonal zákrok za pomocí anestezie. Do českých zemí se uspávání dostalo údajně hned o rok později, kdy ji provedl František Opitz při extrakci zubu v nemocnici Na Františku.

Anestezie přinesla nové možnosti v operacích, přinesla zejména větší klid pro lékaře, protože pokud pacient spí a nekřičí bolestí, jde všechno rychleji a přesněji. Důkazem toho je například fakt, že amputace paže trvala pouhé tři minutky a žena se po operaci rychle probrala a prohlásila, že necítila nejmenší bolest a že se cítí zcela fit. Ne každý lékař ale s anestezií souhlasil – byli „odborníci“, kteří říkali, že operace bez bolesti je pohádka a nic takového není možné. Jak ale měli možnost vidět skutečné operace s uspáním pacienta, rychle změnili názor a anestezii s radostí přijali.

Zpočátku sloužil k těmto účelům plyn zvaný éter, který pacienta rychle uvrhl do hlubokého spánku. Po éře éteru doktoři používali chloroform, který možná známe z filmů spíše na kapesníčku pro omámení a unesení dané osoby. Jednu chvíli se dokonce používal i kokain. Ne vždy ale bylo možné provádět precizní operace ve sterilním prostředí se všemi vymoženostmi. Například ve válkách – a doba na tom mění jen málo, jsou podmínky natolik improvizované a musí se jednat příliš rychle na to, aby se hledělo hlavně na pacientovo pohodlí. Takže i dnes, pokud je to nutné, se na bojištích dělají ty nejnutnější zákroky bez uspávání.

V současné době se pro uspávání používá několik metod – zejména nitrožilní a klasická inhalační. Jako látky poslouží směsi různých analgetických plynů, hodně používaný je dnes například oxid dusný. Na dnešních sálech jsou speciální doktoři, kteří se věnují čistě jen tomu pacienta uspat a hlídat jeho stav. Člověk je napojený na všemožné přístroje a sledován jeho tep, tlak dýchání. I přes to všechno je to stále trochu zvláštní pocit, když vás odváží na sál, aby vám po chvilce mohli přiložit k ústům náhubek, z něhož cítíte intenzivně štiplavý zápach, jehož nadechování vás přesunuje do jiného světa.

[MJ 8. 3. 2012]