Jen zřídka se k nám dostane hraný film o globálních problémech současného světa. Uprostřed cíleného hollywoodského mainstreamu, který týden co týden plní programy našich kin, jsou podobné premiéry spíše výjimkou. A ať už chceme anebo ne, těžko je přehlédnout.


Vzpoura v Seattlu (Battle in Seattle), jedinečný a dosud jediný film irského režiséra Stuarta Townsenda sice není z formálního filmového hlediska v ničem inovativní a průlomový, ale i přesto si dokázal zachovat vlastní tvář. Nejdůležitější je na něm myslím i to, že s námi nepřetržitě komunikuje dostatečně srozumitelným jazykem, který se ani v nejmenším neskrývá za nepotřebné množství banálních metafor a kdejakých samoúčelných symbolů bez smyslu a významu. Právě proto se na nic netváří a nehraje. Je autentický, surově přímočarý a vypovídá tak moc, jako na doraz vygradovaná punková odrhovačka, která si ani náhodou neklade ubrousek na ústa.


Dokumentárním způsobem zachytává soubor zlomových událostí z roku 1999, kdy se tisíce demonstrantů a antiglobalistů rozhodlo v Seattlu, ale i v ostatních částech světa protestovat proti Mezinárodní organizaci obchodu (Worl Trade Organization), pro kterou znamenaly finanční zisky omnoho víc, než běžné přirozené potřeby obyčejných lidí. Poklidná demonstrace se díky několika anarchistům zvrhne na nesmyslnou absurdní hru ovládajících a ovládaných. Rozbité výklady, chaos a potoky krve, stovky nevinně zatknutých, zatemnily původní ideu nenásilné mírové demonstrace. Příběh je o to silnější, že už od samého začátku vymezí několik postav, přes které sledujeme nejednou trpké osudy nejen protestujících, ale i těch, kteří stojí na opačném konci barikády. Myslím, že z toho důvodu je to film nestranný, apolitický a netlačí se do zadku ani vzpomínaným antiglobalistům, ani uhlazeným diplomatům nárokujících si zamést všechen prach rovnou pod kobereček a nechat ho tak.
Na všechny vzpomínané problémy se dívá z nadhledu a je jen na divákovi, jak se s načrtnutými otázkami, které se bezprostředně dotýkají nejen minulosti, ale i dnešních dob, dokáže vypořádat.


Nedělá unáhlené konce a dokonce si ani nenárokuje hledat všeobecně platné odpovědi vedoucí k řešení sporných otázek. A pokud by přece jen, tak jsou to odpovědi, ve kterých se skrývají vždy nové a nové otázky. Hledat je je občas důležitější, než nastolit hotové odpovědi postavené na hliněných nohách.