Krutost. Bezedná, nemilosrdná a mnohotvárná krutost. Marně hledám další výrazy vystihující nový remake nízkorozpočtového hororu Poslední dům nalevo (The Last House on the left), který v roce 1972 odstartoval kosmickou rychlostí hvězdnou dráhu klasika žánru Wese Cravena. Namístě je, myslím, ještě bezmocnost, strach, úzkost a cesta peklem může začít.

O nervy drásající jízdu se důstojně postaral nadějný režisér řeckého původu Dennis Iliadis. Dějovou osu zasadil do současnosti, šikovně pozměnil několik scén a krvavé divadlo, neboť jinak ten film nazvat neumím, rozehrálo nebezpečnou partii hry, kde kočka honí myš a později myš kočku. Do smíchu mi pravdu říci vůbec nebylo a jen zoufale jsem se koukal, kde končí nedozírná hranice, nad kterou se vyjímá notorický nápis „Čeho všeho je člověk schopný".

To se už dozvíme brzy, když se seznámíme s trojčlennou americkou rodinkou, která si vyrazila do odlehlého lesa na víkend na chatu. Bezstarostná selanka nebude trvat dlouho. Protože dospívající dcera s rodiči moc nemluví, poprosí matku, ať jí půjčí auto a sama se vydá do nedalekého městečka navštívit starou známou. Zatímco si obě kamarádky referují o svých životních peripetiích, náhodně poznávají mladého sympatického chlapce s tajuplně nevinnou tváří. Za chvíli se už všichni tři ocitnou v jeho motelovém pokoji, balí jeden joint za druhým, a jak to už při podobných seancích bývá zvykem, blázní jako malé děti.

Neškodné tínedžerské radovánky neočekávaně přeruší příchod třech podezřelých individuí. I přesto, že jeden z trojice je chlapcův otec, neubránil jsem se smradu zla, který bylo cítit až ke mně. Jejich společný jmenovatel je: neopodstatněně a bestiálně zavraždit každého, kdo jim nějakým způsobem stojí v cestě. Zápletka je jednoduchá, nevykonstruovaná a hlavně přístupná. Cíleně a přímočaře nechává vyniknout to nejdůležitější - promenádu násilí, kterou je celý film protkán ze všech stran.

Neobejdou nás ani surová znásilnění, cynizmus a naturální vraždění pulsující na bodě varu. Na svoje si nakonec přijde i pomsta. Ne důstojná a promyšlená, jakou jsme mnohokrát v podobných příbězích zvyklí čekat, ale instinktivní, bezhlavá a pudová. Asi proto se ne nadarmo říká, že pomsta podávaná za studena, chutná nejvíce.

Zážitek neumocňuje jen autentická, místy amatérská kamera s vynikající střihovou skladbou, ale i fakt, že zlo nepřichází odnikud, ale přímo od člověka. To on je spouštěčem psychopatické brutality a násilí, kterými je celý film nasáklý. Ať je jak je, nemyslím si, že jeho záměrem je jen prvoplánově pobavit všechny ty, kteří se vědomě vyžívají v explicitním filmovém násilí.

V tomto opravdu zdařilém remaku se ještě skrývá prostor pro otázky o původu zla a bezcitnosti, které, ať už chceme anebo ne, s námi neodmyslitelně souvisí. Odpovědí se z filmu pravdaže nedočkáme, ty ať jsou raději součástí režie každého z nás.