Premiéry animovaných hororů s prvky komiksu jsou v našich kinech ojedinělou senzací. Svědčí o tom i výjimečný projekt pěti francouzských tvůrců komiksu (Blutch, Marie Caillou, Pierre de Sciullo, Lorenzo Mattotti, Richard McGuire) a jednoho Newyorčana (Charles Burns), kteří vzájemně propojovali svoje zručnosti do neopakovatelné apokalyptické vize člověka, sužovaného absolutní hrůzou.

Výsledkem jsou čtyři nezávislé příběhy propletené bizarními sny a nespoutanou drastičností, která suverénně navozuje pocit, že i obyčejná černobílá animace se může tvářit jako kterýkoliv poctivý horor manipulující s naší psychikou.

Když bychom Strach(y) z tmy (Peur(s) du noir) promítli malému dítěti, je dost možné, že traumatizující zážitek by ho během následujícího života nikdy neopustil. A nejen to.

Nápaditost jednotlivých příběhů je přesvědčivá jako nejslavnější horory z daleké Asie. Předpokládám, že časem by se klidně mohly stát vhodnou inspirací na natočení nekompromisního hororu, který by se sebejistě postavil do centra dění a neústupně by obcoval se strachem každého z nás. Vždyť aby ne!

Každý ze čtyřech příběhů se ze začátku tváří jako nevinná panna. A až následující minuty z ní pomalu, ale jistě činí zákeřnou mrchu, která má celou hru evidentně ve svých rukách a začíná si s nimi dělat jen to, co se jí líbí.
Nechápavě a bezmocně se díváme, jak se z neškodné lovestory mladého studenta a jeho spolužačky stává tíživá noční můra, kterou by si jistě nepřál prožít nikdo z nás. Nebeskou čistotu v sobě ze začátku ukrývá i příběh mladé japonské studentky. Stačí málo a jsme nezúčastněnými svědky nemilosrdné hry stínajících hlav a vygradovaného násilí, překračujícího všechny hranice naší představivosti. V postupně vzrůstajícím strachu nezaostává ani další ze čtveřice příběhů, ve kterém se v rozlehlé mystické zemi, nevysvětlitelným způsobem ztrácejí zástupy lidí. Závěr o muži v na míle daleko opuštěném domě připomíná nejstrašnější sen, který bych určitě nikomu nepřál.

Co se filmu samotného týká, není jen samoúčelným ukazatelem násilí o sobě a pro sebe, právě naopak, jednotlivé příběhy jsou cíleně protkávány zásadními monology, dotýkajícími se hraničních otázek lidského strachu a z něho vyvěrající úzkosti. S přehledem ho můžeme zařadit do povinné literatury nejen pro hororové fajnšmekry, ale i pro ty, kteří si podobné otázky z času na čas sami kladou. Po svém na ně odpovídá i film Strach(y) z tmy.